Možná tento reálný příběh z řad sportovců motivuje další lidi k činům a novým krokům, možná je jen přinutí se zamyslet. Úspěšní sportovci, kteří chtějí dosáhnout výše, ať se nespokojí s tím, co mají. Není důvod se bát a okrádat se o své skvělé možnosti

PŘED VÍCE NEŽ ROKEM…

Žiju si celkem spokojený život. Jako vrcholový sportovec na sobě dennodenně pracuji a mám pocit, že tomu dávám dost. Mé výsledky tomu také nasvědčují. V hlavě se mi ale často honí myšlenky: Co když tomu tak není? Co když se obírám o větší úspěchy a ke svým limitům mám ještě daleko? Jaké jsou ty limity? Chtěl bych dosáhnout více, ale dělám pro to opravdu všechno, co bych mohl?

Odpovědi na tyto otázky nechci znát, až budu starý a nebudu s tím moci již nic udělat! Chtěl bych žít život, který mě nejenže bude naplňovat, ale který mně umožní vydat ze sebe vše. Chci být úspěšný a chtěl bych znát, kde je má hranice, kde je můj maximální limit, jak ve sportu, tak v životě.

Nedělám věci z donucení, baví mě to a motivuje v soutěžení a překonávání sebe samého. Někdy mám ale pocit, že postupem času jsem již pohodlnější a nedělám věci, které bych mohl! Zamyslel jsem se a zjistil, že mi vyhovuje být v komfortní zóně a moc se mi z ní nechce ven.

Po úspěchu stále toužím, to ano. Nedává mi to logiku. Pohodlí mi neumožní zjistit a hlavně dosáhnout svých limitů! Myslím na ně, kde je asi mám, jak vypadají a co mi přinesou za změnu. Je to silnější než já a to uvědomění, že jsem si na to přišel, mi dává sílu udělat krok do neznáma a pustit se do prozkoumávání nových možností.

Nebudu dělat věci bezhlavě, vše si pečlivě promyslím, udělám si plán a následně se ho budu snažit realizovat. Už při té představě se začínám cítit skvěle. Probouzí to ve mně pocit, že kroky do neznáma nebudou sice nejsnazší, ale že mě dostanou výš, až k samému vrcholu svého poznání, a já budu mít příjemný pocit, že žiju naplno, že dělám věci naplno a že dosáhnu větších úspěchů než doposud.

Moje mužské ego se dne pýchou, ale snažím se ho krotit a zůstat v reálné rovině. Jeho sílu využívám spíše jako hnací motor a motivuje mě to k novým činům. Sport je pro mě vším, dosáhl jsem toho dost a mohl bych se s tím spokojit.

Řada lidí kolem mě by se s tím spokojila, mě však něco žene ještě dál. Proč být jako ostatní, když mohu zvládnout víc, když svůj talent mohu proměnit v úspěch a když mi to umožní zjistit, kde jsou mé limity. Chci vědět, že jsem své limity dosáhl, že ta dřina měla smysl, že jsem kráčel po té správné cestě a správným tempem.

V hlavě mám stále hodně otázek: Jak zjistím, jestli jsem na té správné cestě a jestli ta nekomfortní zóna stojí za to? Jestli to nebude moc bolet a kolik změn budu muset udělat? Ať mám v hlavě jakékoliv myšlenky, vím, že je to to nejlepší, co můžu pro sebe udělat, že jen to mi umožní poznat své limity a dosáhnout jich.

PO ROCE…

Teď jsem již na své cestě snů, tak jsem ji pojmenoval. Plnit si sny je pro mě nejvíc motivující. Nejsem u konce, nýbrž na začátku. Po nějaké době mohu říct, že je dobře, že jsem vystoupil z toho svého pohodlí a vstoupil jsem do světa nových příležitostí! První kroky byly trochu nesmělé a opatrné. Na své cestě jsem musel čelit překážkám a nástrahám. Občas mám strach a obavy, ale má touha je pořád silnější. Každá zkušenost, co mě potkala, se později přetavila ve zlatý úspěch.

Moje sny se začínají plnit, třebaže jsem jen na začátku své životní cesty. Vždy jsem na sobě pracoval a neflákal se, ale teď to dělám efektivněji a překonávám sám sebe. Každý den si vybírám tu těžší cestu, a ať se na ní děje cokoliv, vždy je mi to přínosem.

Můj život začíná být odrazem této snahy a překonávat sám sebe mě začalo i bavit. Teď vím, že když pocítím strach, že je to jen myšlenka. Nebojím se jí, nezastaví mě, nepoloží mě na kolena a nezabrání mi v dosažení snů. Naopak, postavím se jí čelem, naplánuji si kroky, jak postupovat dál, a důsledně na sobě pracuji. Všechny pády a rány beru jako zkušenosti, jež mě nejvíce posouvají k úspěchům.

Jak jsem to dokázal?

Jeden den jsem se rozhodl věci změnit! Zjistil jsem, že nikdo jiný to za mě neudělá. Já se totiž rozhodl, že si budu své myšlení a hlavně život řídit sám. Můj vnitřní kritik se stal mým přítelem. Už ho neberu tak, že mi chce ublížit a zničit mé plány. Beru ho jako učitele nebo trenéra, který mě zkouší a testuje mé schopnosti. Bez něho bych se neposunul dál. Neměl by mě kdo hecovat, zkoušet moji trpělivost a houževnatost. Tak trochu spolu závodíme, jako když jsme byli malí kluci a závodili jsme ve všem.

Přestal jsem klást takový důraz na slovo strach!

Píšu schválně slovo strach, protože to tak je. Neříkám, že ho někdy nevnímám. Ano, strach je součást života, ale dívám se na něho z té lepší stránky. Změnil jsem úhel pohledu a vidím ho z té pozitivní stránky. Strach má také své poslání. Když jde potřeba, tak mě ochraňuje a je mi přínosem. Já si jen uvědomil, že jsem jeho moc občas přeceňoval, a on mi bránil realizovat věci, které mě posouvají dál a které mi umožňují dosáhnout úspěchů. Ten já ale chci, zasloužím si ho, protože na sobě tvrdě a každodenně pracuji.

Po roce změn a nových akcí jsem tedy zjistil, že limity ve své hlavě jsem si vytvořil sám! Svým pohodlím, strachem a obavami. Dnes vím, kdy je mi strach přínosem a kde je jeho hranice. Na vlastní kůži jsem poznal, že moje myšlení je tvůrcem mého štěstí, a to, co si v hlavě vytvářím, to se odráží do mé reality, do mého života. Pokud mám v hlavě strach a obavy, stejně tak bude můj výkon odrazem těchto emocí. A já to postupně změnil.

Cítím se teď daleko spokojenější a šťastnější. Moje sportovní úspěchy jsou skvělé a stabilní. Paradoxní na tom je, že se v nekomfortní zóně vůbec necítím nekomfortně. Ba naopak. Cítím zase to nadšení a radost, jako když jsem byl malý kluk. Když se mi také všechno vždy nepovedlo, učil jsem se novým věcem a zažil mnohé pády. Ale nikdy mě to neodradilo se naučit mluvit, chodit, číst, psát, jezdit na kole a další nové činnosti.

Uvědomil jsem si, že jsem si v „pohodlí“ dospělosti zapomněl hrát a těšit se z maličkostí. Že rány a pády jsou součást procesu učení a růstu. Teď když jsem si mnohé ujasnil i zkusil, už to vím a nebojím se zkoušet to dál. To je cesta k postupnému dosahování maximálních limitů, a dokonce věřím, že ty limity mohu překonat! Vím z vlastní zkušenosti, že byly jen v mé hlavě. S tímto poznáním se každé ráno probouzím a mám chuť kráčet po své cestě snů. Těším se na to každý den, ať je úspěšný nebo ne. Úžasné je to, že vím, kam kráčím, a že mám jasny cíl, jehož bezpochyby dosáhnu.

Zdroj: Časopis Golf. Autor: Andrea Změlíková (7/2019, str. 32-33)