Pocity, kdy vnímáme, že toho máme nějak moc, že se nedokážeme pořádně soustředit na jednu důležitou věc a naše pozornost přepíná od jedné situace k druhé, hlavou se nám honí tisíce myšlenek najednou, zvyšují napětí ovlivňující nás samotné.

---

Přání vše zvládnout s přehledem, být schopni poradit si a ujasnit priority, postupně se věnovat jednotlivým úkolům se nám nedaří naplnit. Frustrace narůstá, často nám až svírá žaludek při pomyšlení na hromadící se úkoly. Situace, které nás předtím nechávaly chladnými a nemohly nás rozhodit, nás najednou obtěžují, jsme impulzivní a podráždění. Přemýšlíme, co se to s námi děje, hledáme způsoby, jak si poradit a opět dostat svoji mysl i vnitřní rovnováhu pod kontrolu. Tyto pocity jsou známkou přetížení.

Chceme všechno zvládat, nejlépe na vysoké úrovni a nenasloucháme svému tělu, když potřebuje zpomalit. Možná nám to tělo dává najevo jasnými signály již delší dobu. Stačilo by naslouchat a dát mu prostor vydechnout. Když to neuděláme, samo se postará o to, abychom zpomalili, ujasnili si priority a učinili určité změny.

Nikdo z nás není superhrdina a každý se cítí čas od času přetížen. Je to normální, jen je potřeba uvědomit si, kdy nastal ten čas, nebo ještě lépe – poznat, kdy se blížíme k tomuto stavu, a učinit patřičné opatření. Když to neuděláme a necháme tělo a mysl jít až do krajnosti, následky bývají mnohem horší a rekonvalescence o to delší.

Signály přetížení

1. Nedokážeme přestat myslet na problémy.
2. Nemáme trpělivost s lidmi kolem nás.
3. Mění se nám nálady.
4. Ztrácíme chuť do života.
5. Jsme pesimističtí a zmocňují se nás pocity beznaděje.
6. Nemůžeme klidně spát.
7. Nedokážeme se soustředit na to, co chceme.
8. Pořád se cítíme unaveni a bez energie.
9. Ztrácíme motivaci.

4 základní kroky na zvládnutí přetížení

1. Uvědomit si

Prvním krokem ke zvládání přetížení je schopnost uvědomit si, že jsme přetíženi. Je potřeba se zastavit a uvědomit si, že se s námi něco děje, že nezvládáme úkoly a cíle tak, jak je to u nás běžné. Další hromadění a pokus o řešení situací v přetíženém stavu jen situaci zhorší a způsobí nám ještě vetší frustraci a napětí. Stres, který to v nás vyvolává, nám nedovolí kvalitně postupovat a dosáhnout cílů. Když si dokážeme připustit, že je toho na nás moc, že situaci nezvládáme nebo zvládáme jen „s odřenýma ušima“, jsme na správné cestě k tomu, abychom se přetížení postavili a zvládli jej.

2. Zastavit se

Dalším krokem poté, co jsme si uvědomili, že se něco se námi děje, že se necítíme dobře a nedaří se nám podle našich představ, protože jsme přetíženi, je schopnost zastavit se a nepokračovat v hromadění úkolů, které stejně v přetíženém stavu nebudeme schopni zvládnout. Zastavit se znamená, že se vyhneme dalším požadavkům, najdeme si prostor na to, abychom si sami a v klidu promysleli, v jaké situaci se nacházíme a jaké vedou cesty ke zlepšení.

Je to stejné jako u doktora, který nejdříve zjistí nemoc a následně navrhne léčbu. Zamyšlení nám vrátí pocit, že máme kontrolu nad vlastním životem. Když si uvědomíme, že je to na nás, jak a co budeme dál dělat, že nikdo není superhrdina, co dokáže vše, nikdy nepochybí a není unavený, získáme energii a sebedůvěru hledat

3. Zklidnit mysl

Po uvědomění si situace a zastavení se jsme získali oddechový čas. Náš mozek již ví, že netápeme ve tmě, ale že máme kapacitu na plán, jak problémy zvládnout. V této situaci se začneme cítit lépe a sebejistěji. Teď nastává ta pravá chvíle na zklidnění myšlenek a získaní opětovné rovnováhy, potřebné k vítěznému tažení.

Zkusíme využít nějakou meditační techniku (dýchání, řízená meditace, vizualizace atd.) na uklidnění nebo se zklidníme pomocí sportu, spánku, četby… Záleží na nás, co nám vyhovuje. Jakákoliv technika, jež nám vrátí vnitřní harmonii, je skvělá. Nezáleží, jak dlouho trvá nebo jakou formu zvolíme.

Důležité je načerpat sílu do dalšího období a získat chuť se do toho pustit s pozitivní energií. Znovuzískání pozitivní perspektivy, i když zatím jen v naší hlavě, je nejlepším lékem na přetížení.

4. Hledání správných řešení

Po uklidnění emocí a srovnání si myšlenek v hlavě nastává ten pravý čas na hledání řešení, jak dostat náš život pod absolutní kontrolu. Prvním krokem s klidným tělem a jasnou hlavou je sepsat si všechny resty, které se nám nahromadily, a jejich roztřídění podle možností realizace a důležitosti. První úkol na seznamu je ten, který je nejdůležitější a je nezbytné jej učinit hned.

Je potřeba dělat kroky postupně, jeden po druhém a s rozumem. Nesmíme se nechat ani v této fázi zatlačit do kouta, když na nás bude vyvíjen tlak zvenčí. Nenechme se stresovat zbytečně, když víme, že nám to nic dobrého nepřinese. Svět se nezhroutí a nikdo nás nezabije, když nejde vše podle plánu. Je také potřeba si uvědomit, že se nedají všechny úkoly udělat najednou, nebo je urychlit.

Dostali bychom se do začarovaného kruhu a opět bychom se ocitli v přetížení. Takže cokoliv se stane, vždy zpomalme, nadechněme se a až pak se pusťme zase do akce. Hlavně se netrestejme a neupadejme do beznaděje. Vezměme si z každé situace zkušenost a snažme se příště dělat věci jinak. S větším klidem, rozvahou a jasným postupem.

Naslouchejme vždy svým potřebám, ale i pocitům. Naslouchejme sami sobě a svému tělu. Naučme se znát lépe své tělo a aktivujme jeho schopnost dostat se opět do rovnováhy a psychické stability. Tělo nám vždy vysílá jasné signály, kdy je toho už dost nebo kdy můžeme přidat. Naučíme-li se dopředu analyzovat jeho pocity a uvolníme-li jeho tempo dříve, než zátěž překročí únosnou míru, můžeme předejít mnohému trápení a zklamaní.

Rozhodněme se, že se již nenecháme zatlačit do kouta! Rozhodněme se, že sami určíme, co je pro nás nejlepší! Pracovat a trénovat se musí, mnohdy je to tvrdá dřina, ale nastane-li okamžik, kdy nám ta dřina začne ubližovat a ničit naše plány, je načase se naučit rozpoznat, kdy se blíží bod zlomu, a je potřeba dopředu zpomalit a zrelaxovat se.

Pokud se to naučíme, budou naše sportovní i pracovní výsledky na úplně jiné úrovni. A my se budeme cítit úplně jinak. Spokojeněji, šťastněji a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.

Zdroj: Časopis Golf. Autor: Andrea Změlíková (12/2017, str. 28-29)