Jak zastavit přílišné myšlení

Zpět na články
Kategorie: Vrcholový sport

Když přemýšlíme příliš a nejde to zastavit, stále nám hlavou běží myšlenky. Nejsou to přitom myšlenky, které bychom vítali, ale právě ty, které bychom nejraději z hlavy vypudili. Čím víc je tam nechceme, tím víc se množí. Nedokážeme se soustředit na podstatné činnosti, nemůžeme klidně spát, cítíme se podrážděně, unaveně až bezmocně.

Řešení se v tomto shonu myšlenek nenabízí žádné, nebo je jich naopak tolik, že nevíme, které si vybrat. Jsme vyvedeni z rovnováhy a s tímto neklidem v mysli nezvládáme řídit život tak, jako bychom si představovali. Pokud se zaměříme na vrcholový sport, je situace ještě horší. Na kvalitní výkony je totiž třeba mít jasnou a čistou hlavu a schopnost soustředit se na řadu náročných činností, vedoucích ke zlepšení výkonnosti.

Hlava plná neproduktivních a většinou negativních myšlenek nám cestu k úspěchu určitě nezajistí. Zahlcovat se myšlenkami, jež nám nic nepřinesou, nám v ničem nepomůže. Nic nevymyslíme, protože řešení v minulosti většinou není. Každá situace vyžaduje jiné řešení a spíše se nám do hlavy vmísí staré myšlenkové vzorce, návyky a schémata, která nejsou pozitivního charakteru a zůstávají ukryté v našem podvědomí. Často je to způsobeno nízkou sebedůvěrou, pocitem, že nejsme dost dobří, že nepracujeme dost tvrdě nebo že neděláme něčeho dostatek. Návyky však můžeme změnit mentálním tréninkem. Můžeme myslet jinak, když pochopíme své současné myšlení, odhodíme strach, odkryjeme staré návyky a nahradíme je novými a produktivními.

Kde se to bere?

Na začátku mohou být menší problémy osobního nebo profesního charakteru. Některé problémy v nás vyvolají pocit ztráty kontroly nad určitou situací, nevíme si rady, nevíme, které řešení je pro nás nejlepší. A to vede k nadměrnému přemýšlení o dané situaci. Často zaměstnáváme mysl myšlenkami více, než by řešení situace vyžadovalo. V angličtině pro to používají speciální pojem – overthinking.
Přespříliš myslet je jako ničivá vnitřní síla, která nás nutí přehodnocovat dokola každý, byť sebemenší problém. Ten se tak bohužel stává větším a děsivějším, než ve skutečnosti je.

Jak se to projevuje?

Neustále v hlavě oživujeme rozhovory a problémy, které jsme zažili včera, a dopředu hádáme, jak to vše dopadne, představujeme si katastrofální scénáře a hrozné výsledky. Jako bychom tvořili film, který neexistuje. Toto neproduktivní přemýšlení nám brání v tom, abychom učinili konkrétní kroky, které nám pomohou situaci vyřešit a uzavřít. Drží nás v minulosti a nedovolí nám žít přítomnost, ani plánovat budoucnost.

Příklady vět, jež nás drží v minulosti a způsobují přílišné myšlení:
– Když jsem byl tak unavený/á, neměl/a jsem včera chodit trénink.
– Vím, že nikdy nebudu tak dobrý/á jako můj včerejší soupeř.
– Proč jsem na ten turnaj vůbec jezdil/a, stejně na ně nemám.
– Mohl/a jsem hrát lépe.
– Až bude lepší počasí, zahraju lépe.
– Až budu mít lepší hole, určitě vyhraju.

 

7 kroků jak zastavit přílišné myšlení

 

1. Být ve vědomí
Všímat si a uvědomovat si, kdy se do takové situace dostáváme. Kdy přeháníme a přepínáme svoji mysl. Je potřeba věnovat pozornost tomu, jak myslíme, a uvědomit si, kdy jsou a kdy nejsou naše myšlenky produktivní. Myšlení je užitečné tehdy, vede-li k pozitivním činnostem a efektivním řešením.

2. Zaměřit se na to, co můžeme ovlivnit
Zabývat se situacemi, které nemůžeme ovlivnit a nepřinesou nám žádné řešení, je plýtvání energií, jež vede jen k negativním myšlenkám a pocitům. Pracovat na tom, co máme možnost změnit, nám vlije novou naději i chuť k potřebným změnám a dovede nás k efektivním řešením.

3. Zaměřit se na řešení
Neustálé rozebírání problému není užitečné. Produktivní je zaměřit úsilí na hledání řešení, nad kterým máme kontrolu a schopnost ho vyřešit. Pokud by tomu tak nebylo, nevěnujme mu přílišnou pozornost.

4. Podívat se na situaci z jiného úhlu
Většinou vidíme v daném momentu situaci hůře, než jaká ve skutečnosti je. Necháme se unést negativními myšlenkami, které se bohužel stále množí. Negace způsobují emoce ovlivňující naši schopnost racionálně situaci vyhodnotit a následně řešit. Je potřeba se na chvíli zastavit a objektivně vyhodnotit všechny důkazy pro a proti. To je však možné jen tehdy, pokud zklidníme emoce a dostaneme tělo do rovnováhy a psychické pohody.

5. Přestat očekávat, že vše bude perfektní
Nezaměřujme se primárně na to, co bude v budoucnu. Zabývat se tím, co bude, nám ubírá možnost prožívat přítomnost. Teď a tady se musíme naučit prožívat a užívat si to naplno. Plány do budoucna jsou sice důležité, ale zapomeňte na myšlenky typu „až tohle dokážu, dopřeju si to“, „až bude vhodnější doba, budu více trénovat“, „pokud podám lepší výkon, začnu se tomu opravdu věnovat“, „až budu mít sponzora, dokážu toho více“ atd.
Udělejme maximum teď, žijme radostně hned a dělejme si radost v současnosti, užívejme si to, co právě máme. Kroky, které konáme v přítomnosti, budou mít dopad na to, jak bude vypadat naše budoucnost. Pokud to je možné, neodkládejme naše přání na později. Začněme na něm pracovat co nejdřív, ideálně hned.

6. Být vděční za to, co máme
Kdo nedokáže být vděčný za to, co má teď, nebude si nikdy vážit toho, co by měl později. Vidět věci pozitivně a formovat si svoji budoucnost, i když postupně, je forma pokory a vděčnosti za vše, co se nám dosud podařilo. Víra v lepší budoucnost vychází z toho, že si sami sebe ceníme, věříme ve své schopnosti a víme, že trpělivostí a konkrétními krůčky svého cíle dosáhneme. Jsme vděční a nepochybujeme, že se nám dostane to nejlepší.

7. Přeladit kanál
Pokud je naše myšlení negativní, změňme ho. Zastavme tok negativních myšlenek a začněme myslet na něco hezkého, pozitivního. Důležité je uvědomit si, že se v naší hlavě odehrává něco, co tam nechceme. Pak je na nás, co si zvolíme. Můžeme začít meditovat, vizualizovat své cíle, opakovat si pozitivní ujištění, zpívat písničku, sportovat, číst jiná témata, sledovat film atd. Hlavní je zaměstnat mysl něčím úplně jiným, než se nám v hlavě objevilo, a my na to nechceme myslet. Vědomě přehodíme program a věnujeme mu pozornost.

Zdroj: Časopis Golf. Autor: Andrea Změlíková (8/2017, str. 32-33)